Josef Zezulka

Oficiální stránky

Biotroniky a filozofie Bytí Josefa Zezulky

Kontakt

Tomáš Pfeiffer

Soukenická 21

110 00  Praha 1

 

Tel.: +420 222 311 141

Email: info@josefzezulka.cz

Odběr novinek

© 2019 Společenství Josefa Zezulky

 

Utajovaný léčitel

Filmová vzpomínka na život a dílo Josefa Zezulky, natočená těsně po jeho odchodu.

Jedná se o jediný autentický filmový záznam Josefa Zezulky.

Tomáš Pfeiffer:

   Sedím v obyčejné kuchyni jednoho pražského činžáku, obyčejného smíchovského činžáku, a sedím u stolu, který možná je místem, kde se odehrálo jedno z největších tajemství za posledních několik století. Příběh muže, který zde seděl přede mnou před mnoha lety, začínal v jeho třiatřiceti letech, na Velikonoce pětačtyřicátého roku. On zde seděl, a pak to přišlo. V jedné chvíli najednou, bez přípravy, bez toho, aniž by se zajímal o filozofii nebo o náboženské nauky nebo o cokoliv podobného, tak v jednom okamžiku se stalo cosi s jeho vědomím, co vlastně sám ani v té chvíli nemohl popsat. Bylo to náhlé rozevření, bylo to jako blesk z čistého nebe a znamenalo to, že celá zkušenost, která byla doposud budována jako u každého z nás, se rázem změnila. Rázem pochopil, že mnohé z toho, co my jako lidé chápeme jako svoji realitu, jako nezvratnou realitu, jedinou realitu, takže to velmi často je realitou pouze poměrnou a částečnou, která je jenom výsekem reality a není realitou celou.

 

Josef Zezulka:

   Já jsem léčil vlastně naplno dvaačtyřicet let, a asi tak pětačtyřicet let vůbec jsem léčil, takže ona je to dlouhá doba. Protože mám dva dary, ten dar toho, jak bych to řekl, toho vnímání životních zákonitostí, tak tím jsem vypracovával to léčení, tu biotroniku. No a tak jsem se stal tím biotronikem.

 

Z1:

   Pan Zezulka léčil víceméně jen v okruhu svejch známejch, protože ta jeho činnost nebyla povolená oficiálně. On léčil tady v tomto pokoji, kterej teď bohužel už je prázdnej, a chodilo sem – myslím si, že vyléčil za tu dobu svého působení, on léčil asi čtyřicet čtyři let, že vyléčil tisíce pacientů. Přitom podivuhodný bylo, jak měl rozsáhlý znalosti z oboru medicíny, a to si myslím, že nejenom za účelem toho, aby mohl aplikovat vhodnou léčbu na základě lékařský diagnózy, ale že poctivě usiloval celá ta léta o spolupráci s lékaři. Přitom jim nechtěl absolutně konkurovat, protože vždycky prohlašoval, že není schopen léčit všechno, že může léčit pouze choroby bioenergetického původu a u jiných chorob že může posilnit třeba obranyschopnost organizmu, ale že patřej do oboru medicíny.

 

M1:

   No pacienti sem chodili, tady v té předsíni tam měli židle, to bylo jako čekárna. On si zval ty pacienty, někdy jich bylo taky třeba dvacet, třicet denně, že jo, tak si je zval podle času, chronologicky. Byl každej pacient objednán na určitou dobu, protože tady ta předsíňka je malá, tam by se všichni nevešli najednou.

 

Z2:

   Vlastně to byla taková výjimečná osobnost. On nebral za léčení peníze, on prostě všechno dělal proto, že těm lidem chtěl pomáhat. V cizině byl známější než u nás, bylo to zajímavé a bylo to zřejmě po tom prvním psychotronickém kongresu, který byl v Praze v roce 1973. A tam vlastně vešel ve známost, protože tam demonstroval a léčil tam všechny ty lidi, kteří se tam zúčastnili toho povídání, dával sílu celku a lidi cítili.

 

Jiří Suchý, herec:

   Já ho mám tak zafixovanýho jako takovýho vlídnýho šedovlasýho pána, naprosto obyčejnýho, kterýho když potkáte na ulici, tak vůbec nikoho by nemohlo napadnout, že je to člověk s nějakou mimořádnou schopností, poněvadž vůbec se nedá mluvit o uhrančivým pohledu nebo o něčem takovém. Byl to prostě naprosto obyčejnej člověk, velice vlídnej a tichej, až plachej. Rád si na něj vzpomínám. Tady za tím stolem jsme spolu taky seděli, řešili jsme ty věci. On mně vyprávěl to, jak si to představuje.

 

Z1:

   Tak myslím si, že pan Zezulka patřil k takovejm těm předčasně narozenejm lidem, jehož myšlenkám a vůbec poznatkům dá za pravdu až ta budoucnost, protože já vím, když jsem k němu přišla v roce 1967, tak já jsem měla potíže se štítnou žlázou a s páteří, no tak nejen že mě vyléčil a zbavil těch potíží asi tak do čtyř měsíců, ale potom jsme začínali spolu hovořit o tom jeho daru vědění a tak dále a tak dále, o těch životních zákonitostech. A on pan Zezulka přesně věděl, kolik komu může čeho dát, a snažil se lidi spíš naučit, aby mysleli sami, aby změnili ten svůj životní postoj. On nepředkládal nějakou hotovou nauku. On se snažil, aby lidi k tomu došli sami, aby začali přemýšlet, protože on už tehdy předvídal všechno, co dneska je: skleníkovej efekt, znečištění vod, vykácení pralesů, a všechno možný, předvídal obrovskej nárůst nádorovýho onemocnění, snižování věkový hranice těch pacientů. A mně se zdálo, že to nemůže bejt tak docela pravda, protože tehdy ještě ta příroda byla velice hezká a ta hrozba nestála tak blízko.

 

MUDr. Lubomír Oliva, primář:

   S panem Zezulkou jsem se seznámil osobně, udělal na mě veliký dojem, protože ač laik, dokázal se mnou debatovat na vyloženě řekl bych kolegiální úrovni, neboť velmi dobře ovládal naši lékařskou terminologii. Byl vzdělaný i filozoficky a je tvůrcem velmi zajímavého filozofického systému, který mě osobně velice zaujal, jenže nemám dost vlastní síly a houževnatosti, abych jej směrem k vlastní osobě uplatnil v praxi. Jinak mohu říci, že sledoval dokonce naše odborné časopisy ve spektru, které mě překvapilo a vyvedlo z míry, a měl přehled o takových aktuálních problémech, že jsem mu místy nestačil. Já jsem ho navštívil v době, kdy jsem například ještě nevěděl nic o chorobě AIDS. V té době on už o ní věděl, no a já jsem samozřejmě dělal, že o ní vím taky, a tak jsme na toto téma prostě debatovali. Cítil jsem se dost nepříjemně, teprve s půlročním odstupem vyšla první informační zpráva ve Vnitřním lékařství, o této chorobě.

 

Josef Zezulka:

   Biotronik a magnetizér, tedy ten, kdo má tuto vrozenou schopnost, tím tato síla prochází a on ji jenom moduluje, ale ona prochází a není nijak ve styku s jeho vlastním bioenergetickým systémem.

 

Tomáš Pfeiffer:

   Pan Zezulka byl léčitel biotronik a to znamená, že vlastně po dlouhé době jako první povýšil tuto oblast na obor. Ti všichni jeho předchůdci doposud vlastně pracovali tak, že v nejlepším případě pocítili, že jim něco proudí z rukou, něco, co občerstvuje lidi, co jim dává větší životní napětí, větší jaksi energii, a to bylo vše. Pak to tedy používali tak, jak přicházelo. On první vlastně pochopil, že tato energie není jednotná, že se skládá z mnoha složek, a začal chápat, jak tyto složky odpovídají jednotlivým zdravotním stavům, tedy spíš v oblasti nemoci. Rozvinul vlastně biopatologii, tedy obor, který vypovídá o poruchách našeho tělesného vitálního systému v nemoci, a rozvinul i způsob, jak tyto síly modulovat nebo ladit k tomu kterému onemocnění. Tím vlastně o řád posunul možnosti, protože doposud každý z takto pracujících lidí zcela přirozeně svojí vlastní kvalitou zabarvoval tuto energii a tím vlastně vymezoval ten obor, v kterém mohl pracovat. Někomu z nich se lépe léčily například žaludeční vředy, no a jinému zase něco jiného. Kdežto on rozvinul tento obor na úroveň sanátorství, kde takový člověk, pokud je na nejvyšším stupni, vlastně zvládá celý tento obor v celém jeho rozsahu a velmi účinně, protože tím, jak se ostří, zaostřuje ten zásah i v té oblasti vitální, tím roste jeho účinnost. V podstatě se dá říci, že například na nádorové procesy by bylo možné zasahovat pouze tehdy, pokud léčitel má stupeň osm a více v dvanáctistupňové stupnici. To je velmi velmi málo lidí v současnosti, ale doufejme, že jich bude přibývat.

 

Jiří Suchý, herec:

   No, ta léčba u něj vypadala velice jednoduše. Vešlo se do normálního občanskýho bytu, kde je takovej trochu ponurej byt, kterej byl naprosto nezařízenej pro takovouhle činnost. No a tam vždycky uprostřed místnosti si ta osoba stoupla a on si stoupl za záda nebo i zepředu, prostě působil konečky prstů na určitou drobnou dištanc asi pěti centimetrů a takhle jakoby ozařoval toho člověka. No a pak za pět minut řekl – je to všechno, no a ten člověk se cítil líp. Já nevím, jak je to možný, no ale je to tak.

 

Z1:

   Ten vliv jeho osobnosti byl prostě úžasnej a působilo to na každého. Taková ta vyrovnanost, klid a ta síla veliká a přitom ta úžasná skromnost. On vlastně ty poznaný pravdy realizoval v každý vteřině svýho života. To bylo málo takovejch lidí, že by dokázali žít tím způsobem, jak žil pan Zezulka.

 

MUDr. Lubomír Oliva, primář:

   Na počátku našeho zájmu o léčitelství byla naše osobní zkušenost s panem Josefem Zezulkou, vynikajícím pražským léčitelem. Naše zkušenost byla vysoce pozitivní. Pacientka, která měla nádorové onemocnění ve fázi generalizace, se uzdravila. Od té doby uplynulo už bezmála osmnáct let. Podobné zkušenosti jsme s panem Josefem Zezulkou udělali ještě dvě. Šlo o nemocné s nádorovými onemocněními. V obou dvou případech došlo k jejich uzdravení. Ta zkušenost je stará deset let v obou případech.

 

Z2:

   Kdybych mluvila jako za sebe, tak já jsem pana Zezulku velice ctila, protože když jsem viděla ty zástupy těch lidí, těch ubožáků, kteří přicházeli a kterým bylo pomoženo, a on to dělal nezištně, nebral za to ani korunu.

 

Z3:

   Těžko chodili, těžko chodili po schodech a vodili je podpaží, těžce nemocný lidi sem chodili.

 

Josef Zezulka:

   A také člověk, který dostane rakovinu a u kterého léčím rakovinu, tak hned první, co je, mu dám dietu. Nesmí jíst to, co silně vytváří rakovinu. Jedna z nejhorších věcí, která vytváří rakovinu, jsou uzeniny, konzervace masa tak, aby nebylo jedlé, aby to ani bakterie nemohla sežrat. Pak to sní člověk. Jo, je to tak. No, tak ten člověk nesmí ani gram uzeniny, nesmí nic, co je praženého, tedy všecky druhy kávy, i meltu, kakao, čokoládu. Nesmí nic, co je pečeného. Co se musí péct jako chleba, tak kůrku dolů. Nesmí nic smaženého. Co se smaží, tak tam se vytváří vlastně - v té hnědé kůrce se vytváří ten kancerogen. Tak tyto věci - těch se musí chránit, no a pak tu rakovinu nedostane. Co se týká té dětské rakoviny, která v poslední době nám tady vyvstala a tak strašně řádí, tak ta je naprosto zbytečná. Kdyby žena v těhotenství nejedla uzeniny, nepila kávu, nekouřila, tak tomu dítěti nevytvoří rakovinu.

 

Z4:

   No tak s biotronikou mám já zkušenosti docela veliký, protože jsme měli tu smůlu teda, že jako v naší rodině těch nemocnejch lidí je více. Tak i já sama jsem teda jako biotronicky odléčena u pana Zezulky. Mně se udělal před sedmi lety na těle zhoubnej nádor, no a protože jsem měla zkušenosti se synem a naprosto jsem věřila týhletý léčbě, tak jsem se obrátila na něj, no a po deseti návštěvách, po deseti těch léčebnejch kúrách jsem byla v naprostým pořádku. Ten nádor se skutečně úplně sám ztratil. Návštěvu od návštěvy byl menší a menší, až po těch deseti odléčeních úplně zmizel. Takže bez jakýhokoliv zásahu lékaře jsem já dneska opět úplně zdravá. No a pak i můj tchán byl biotronicky léčenej u pana Zezulky. Tomu se zase udělal na levý půlce mozku zhoubnej nádor, no a projevovalo se to tím, že ztratil stabilitu a vůbec měl i zažívací potíže, bylo to opravdu velice zlý. No a vzhledem k naší známosti, kterou už jsem v tý době měla s panem Zezulkou, tak odléčil pan Zezulka mýho tchána taky. No takže opět zase po těch deseti, možná dvanácti - tchán měl možná o něco více těch léčebnejch zásahů, ale už je to před deseti lety a musím říct, že se tchán těší výbornýmu zdraví a že je dneska v naprostým pořádku. Takže panu Zezulkovi vděčíme za mnohé. Škoda, že jsme mu to nemohli nikdy v takový míře vrátit zase zpátky. Pokud se s tím člověk nesetká přímo, tak je to pro vás něco nadpřirozenýho, takovýho, čemu by asi málokdo, pokud se s tím nesetká takhle přímo, tak asi málokdo tomu věří. A tak tím, že to zažije takhle na vlastní kůži, tak že vůbec se člověk změní, i bych řekla přístup k lidem nějak, vůbec nějak tak ... Nevím, pomohla bych třeba kdekterýmu cizímu člověku. Prostě je člověk jinej takovej nějakej tím, že se vlastně podruhý narodí a je vděčnej nesmírně za tu pomoc, tak se stane asi jinej takovej. Nevím, jak bych to vyjádřila jinak.

 

Tomáš Pfeiffer:

   Fáze vývoje léčebné schopnosti u pana Zezulky byly dosti netypické. Většinou bývá více pozvolnosti a tady ten nástup byl nesmírně razantní. On už vlastně díky své bytostní vyspělosti byl schopen podávat ty nejnáročnější průkazy, protože v biotronice vlastně je nejobtížnějším například léčba nádorových procesů, nebo tedy rakovin. Víte, to dá strašně moc práce někoho takového vyhojit a je to velmi náročné. A on vlastně už téměř od počátku byl schopen tyhlecty průkazy dávat.

 

Z2:

   To právě bych taky chtěla zdůraznit, že těch nemocných tou rakovinou bylo tolik, že pan Zezulka ani všechno nemohl stihnout, ale přesto ty pacienty, kteří třeba přišli, že jo, bolí mě koleno, bolí mě třeba to – nějaký prostě banální choroby, tak řekl: "Na to je medicína, já dělám jenom vážnější případy, jako je ta rakovina, těm už nikdo pomoct nemůže." A skutečně tyto pacienty léčil a řekla bych z takových osmdesáti procent úspěšně.

 

Josef Zezulka:

   Při této léčbě záleží – nebo při tomto talentu bioenergetickém záleží na tom, jakou ten biotronik nebo magnetizér – jaký má stupeň intenzity, potom jaké má složení té síly a pak záleží na kvalitě. Není možno, aby například léčil biotronik, který jí mrtvoly, to je vyloučeno, a nebo který má jiné vlastnosti, které nesmí mít biotronik, aby třeba kouřil nebo pil alkohol, to nejde.

 

Z5:

   Roztroušenou sklerózu jsem dostala, respektive onemocněla jsem jí, asi tak v necelých devatenácti letech, a pokud mě léčili v nemocnici, žádné výsledky se prostě neukazovaly. A jelikož mě už tak nějak považovali za ležáka tam, už nevěděli, co se mnou, pouštěli mě na sobotu a neděli domů na propustku. A díky těmto volným dnům, kdy jsem byla já doma, mě mohl navštívit pan Zezulka, kde se snažil mě vyléčit, i když tedy nejprv řekl to, že neví, jestli jeho působení bude na mě působit tak, aby to k něčemu bylo, ale že to můžeme zkusit. A když byl u mne podruhé, potřetí, počtvrté – tak pokaždý jsem vždycky udělala o trošku větší takový pokrok. Tak když byl u mě podruhý, tak já jsem udělala třeba dva kroky, jo, protože předtím jsem neudělala ani prostě – to jsem se skoro nepostavila, jo, a tak to jsem byla vyloženě nadšením bez sebe. A potom už jako, když byl u mě už poněkolikátý, tak jsem šla třeba, tatínka jsem se takhle držela za ruce, a přišla jsem ze svého pokoje do obýváku a zase zpátky třeba. Jinak teda mě rodiče, konkrétně tatínek, musel nosit jak – že to tak říkám – prostě na záchod, do umývárny, k jídlu ke stolu do jídelny a podobně, jo, protože to jako vůbec nic, to nešlo. No ale čím dál se to víc a víc takhle zlepšovalo. Nakonec mě tatínek vozil k panu Zezulkovi do bytu na Smíchov, kde bydlel, protože mi říkal, že v tom prostředí, kde on stále žije a podobně, že tam vlastně de facto celým svým tělem prostě dýchám to, co on vyzařuje. Víte, na to se strašně těžko hledají slova, jakej byl. Říkat, že to byl dobrý člověk, hodný člověk a tak dále a tak dále, to jako byl, to je samozřejmý, že ano, ale podle mě jsou to ještě strašně slabá slova podle toho, jaký opravdu byl. Prostě nebejt jak se říká mejch rodičů a jeho, no tak já tady dneska nejsem nebo jsem prostě někde úplně mimo v nějakým stacionáři a ležím, nebo už neležím, jo, rozumíte, tak nějak díky jemu jsem se podruhý asi narodila nebo něco takovýho, protože v nemocnici, tam už mě vyloženě odepsali, tam prostě rodičům řekli: "Najděte jí někde nějaký místo, de facto, kde ona prostě bude žít," jo, nebo kde bude dál vegetovat, když to takhle řeknu. Tam mě prostě odepsali a řekli: "Sorry, s tím bohužel nejde nic dělat, na to my nestačíme." Takže díky jemu a díky tomu – prostě on byl vyloženě jako asketa, dokázal si strašně moc odříct, aby kvalita jeho energie prostě, kterou předával těm nemocným – aby jim co nejvíce pomáhala. Jo, on žil prostě tak, že jako – třeba nežil v trvalém svazku s nějakou paní nebo žádný alkohol, žádné cigarety, rozumíte, nebo něco takového, žádné maso prostě, jo, nic takovýho, co by narušovalo sebemíň tu energii, kterou on předával.

 

Tomáš Pfeiffer:

   Dar ducha, to jest dar znát pravdu, filozofii, pravdu bytí přímo, aniž by se cokoliv učil nebo cokoliv poslouchal, tedy ten dar, který znamená schopnost a možnost naladit se ne k podvědomí, ale k nadvědomí, to je velmi vzácný dar, který má jen velmi málo lidí. To byl jeden z jeho darů. Další dar byl dar léčitelský. Dar ducha umožnil, aby dar léčitelský byl rozvinut. A byl rozvinut v plné míře a do košatosti. Za mnoho a mnoho let zde se vystřídalo snad tisíce pacientů. Mnozí z nich s velmi vážnými onemocněními a mnozí z nich v době, kdy už vlastně veškerá další naděje byla ztracena.

 

Josef Zezulka:

   Člověk je jeden z tvorů. My jsme byli také nižší tvorové kdysi, pak jsme byli vyšší, pak vyšší. Teď jsme lidé, jenom lidé, to není nic moc. Jednou budeme vyšší nežli člověk, pak vyšší nežli nadčlověk, pak vyšší nežli nadnadčlověk, tak jde vývoj. Vždyť se podívejte do dávné a dávné historie. Nejvyšší tvor tady byla třeba opice nebo ještě daleko dřív před ní třeba virus a pak vývojem stále vyšší tvor. Momentálně člověk, ale to není nic tak moc.

 

Tomáš Pfeiffer:

   Podstatou filozofie pana Zezulky je prostá věta: "Lidi, nechtějte jenom věřit, nechtějte jenom vědět, ale myslete." To je sám základ této filozofie, protože budete-li myslet, začnete přemýšlet i o druhých, začnete vnímat každého druhého jako bytost, která má stejná práva jako vy. Začnete snižovat míru svého egoizmu, protože právě egoizmus je tou věcí, která umožňuje, abychom druhé podváděli, abychom jim cosi kradli, abychom s druhými válčili například. To právě ego chce získat něco, co patří druhému. A tady vlastně je jediná pomoc. Ani ne tak zákaz, ale filozofie. Lidé by vlastně měli více dbát poznání vesmírných přírodních zákonů, které vždycky platily, platí a platit budou. A možná, že jednou bude méně psaných zákonů a o to více zákona v každém z nás.

 

Jiří Suchý, herec:

   Tak jsme si sedávali a on mně vykládal ten svůj sen, že by chtěl mít takový svý oddělení, kde by se mohl těm lidem věnovat. Říkal: "To ambulantní, jako taky to samozřejmě má svůj význam, ale kdybych těm lidem se mohl věnovat prostě každýmu třikrát denně nebo tak, tak myslím, že bych dokázal divy, ale neměl jsem tu příležitost bohužel si to zkusit." Potom mně vykládal, že ho občas některý lékař pustil do nemocnice, ale že narážel na neskutečný problémy.

 

Z1:

   No to byla zajímavá věc, že vlastně ti lékaři, když potom šlo jak se říká už jim do úzkých a lékařská věda nepomohla nebo medicína už jim nemohla pomoct, že jeho pomoc vyhledávali a nechali se léčit. A skutečně se přesvědčili sami na sobě, že jim pomohl. On chtěl ale lékařům přiblížit, co věděl o příčině a o léčbě rakoviny, protože to je jedna z bioenergetických chorob. Takže ten zájem některých lékařů byl, ale ta doba tomu absolutně nepřála. Ti lékaři velmi často byli i pak od svých nadřízených pronásledováni a pan Zezulka, který se staral o prokázání těch objektivních výsledků, byl velmi často zklamán postojem těch lékařů, kteří prostě to nemohli udělat, protože jim hrozila ztráta nebo propuštění ze zaměstnání. Ovšem byly i různý takový nadějný údobí během toho jeho působení, například když působil v nemocnici ve Vimperku, kde mu byla svěřena lůžková část. Ovšem jakmile se projevily pozitivní výsledky jeho léčení, tak spolupráce byla zastavena z míst nahoře. Takže jemu vůbec nešlo nikdy o nějaký osobní uznání, ale mrzelo ho, že to, co přináší lidem, že se nezachová. On hlavně chtěl vychovat aspoň několik žáků, protože, jak už jsem říkala, on počítal s velkým nárůstem rakovin, a hlavně taky u dětí, a to ho strašně trápilo. Takže já jsem ho nikdy neviděla, že by byl rozzlobenej. On vždycky jenom litoval, že lidi nechtějí myslet.

 

Tomáš Pfeiffer:

   Za celý jeho život se nepodařilo to, oč tolik bojoval a co nebylo v jeho zájmu, ale v zájmu nás všech jako lidí. On se totiž snažil, aby právě tento obor, který nesčíslněkrát předkládal před různé autority tehdejší, tak aby tento obor byl začleněn do rodiny oborů sloužících lidem v nemoci. On to nedělal pro sebe, aby tady ustavil nějakou biotroniku, on to dělal prostě proto, aby ten obor byl, aby existoval. Když mě učil, vždycky mi říkal: "Tomáši, já jsem jenom obyčejný člověk, nic ze mě nedělejte a nikdy se nesnažte nic znamenat, není to k ničemu." A vždycky filozofie, která byla tím hlavním, co jsem vlastně dostal darem od něj, a tím, co mi pomáhalo vlastně v mé práci nejvíce, tak vždycky v té filozofii zdůrazňoval zájmy celku tak, abych nikdy nekořistil ze své schopnosti, abych nikdy nechtěl léčit pro peníze, pro slávu a zdůrazňoval nutnost co největší možné čistoty a sebeobětování.

 

Z1:

   No, mockrát jsem se sešla s pacientama, kteří sem přišli skutečně v žalostným stavu a třeba po třech měsících byli nesmírně šťastni, že je pan Zezulka vyléčil. Někteří byli ochotni dosvědčit, že byli léčeni panem Zezulkou, ale většina z nich se obávala, co jim řeknou lékaři, protože lékaři tohleto nechtěli slyšet. Bylo to velice těžké, aby to jako pronikalo na veřejnost.

 

Tomáš Pfeiffer:

   No, pan Zezulka v těchto chvílích, které jsou skoro nejtěžší, protože se několikrát za jeho život stalo, že ten výzkum byl skutečně úspěšný a byl zakončen opravdu velkým úspěchem, po kterém následovalo opět velké, ale ticho, tak vždycky říkal: "Tomáši, víte, já z toho nic nemám. Jak si to lidi udělaj, tak to budou mít. Buď chtějí být léčeni nebo ne, je to na nich, ne na mně, je to jejich věc."

 

Josef Zezulka:

   Umírat, zemřít, to není ošklivý, ošklivý je se narodit. Člověk se rodí, umírá, rodí, umírá, rodí, umírá, a když zemřeme, co se stane? Odstoupíme od svého těla a žijeme dál a žijeme nějakou dobu, kratší nebo dlouhou, než se zase narodíme. A tímto životem, který teď žijeme, si vytváříme osud, připravujeme si vstup do takového osudu, který potřebujem ke svému vývojovému vzdělání, ke svému vývoji. Člověk nesmí jenom něčemu věřit, musí myslet, přemýšlet a měnit se.

logo_byti.png

Josef Zezulka