Předmluva
Když večer usedám unavený, v tichém zamyšlení, po celodenní činnosti, i tehdy moje myšlenky patří mému učiteli Josefu Zezulkovi. To on řídí můj život, on mě od prvého našeho setkání ovlivnil natolik, že všechno moje konání bylo a je jím jakoby posvěcené. Představa, že je stále se mnou, je hnacím motorem, který mě neustále žene dopředu. Všechny aktivity dělám rád a dobrovolně. Byla mi jím předána štafeta poznání. Předána někým, koho jsem si velmi vážil, a i proto se cítím povinen jeho osobnost a přínos veřejnosti představit.
Žil v ústraní jako obyčejný člověk. Nikdy se nechlubil svými schopnostmi, přesto byl stále kontaktován potřebnými a jeho věhlas se rozšířil do celého světa. Ale o tom až později.
Kdo tedy byl tento člověk, který nejen můj život zcela od základu změnil? Pokusím se vylíčit jeho činnost, povahové rysy a tvrdý osud, který si dobrovolně zvolil ze soucitu a lásky k lidem. Proto aby jim do nového dvoutisíciletí přinesl filosofii o záhadě bytí a smyslu života, tedy novou bibli, která nese název Bytí – životní filosofie.
Tomáš Pfeiffer
„Co je to tedy ta cesta? Cesta vzhůru znamená měnit sebe, měnit svůj názor, svůj postoj ke všemu, protože máme-li jednat, tak musíme také jednat z určité své pozice, ono to jinak nejde. – Nemohu vám dát tu cestu přímo do vědomí. Mohu vám jen o ní říkat, poukazovat na ni a dát vám návody jak, ale vy si už musíte sami vytvořit svoji cestu. Poněvadž kdyby měl někdo jiný za vás něco dělat, tak to byste daleko nedošli. To byste jen věřili nebo reprodukovali něco, a to je málo.“
JZ