Josef Zezulka

Oficiální stránky

Biotroniky a filozofie Bytí Josefa Zezulky

Kontakt

Tomáš Pfeiffer

Soukenická 21

110 00  Praha 1

 

Tel.: +420 222 311 141

Email: info@josefzezulka.cz

Odběr novinek

© 2019 Společenství Josefa Zezulky

Vzpomínky na pana Josefa Zezulku

Příběh žáka

Jak jste se seznámil s panem Zezulkou?

Cokoliv o něm řeknu nebude úplně objektivní – jsem jen malý člověk.

Ač částečný skeptik a racionalista jsem něco hledal ve svém životě. Přicházely různé myšlenky a setkání, některé se zdály „náhodou“, jiné jsem hledal sám. Původem jsem letecký technik. Z mnoha příležitostí, které mě potkaly, byla jedna, která byla osudová.

 

V době, kdy jsem pracoval na VŠCHT (Vysoká škola chemicko-technologická), se zde začal realizovat výzkumný program profesora Kahudy. Jelikož sekretářka naší katedry, paní Soňa, šla pracovat k panu Kahudovi a byli jsme přátelé, řekla mi po čase: „Tomáši, nechtěl by ses tam podívat, jsou to zajímavé věci a vím, že i ty máš o ně zájem.“  Začal jsem docházet jako nezávislý pozorovatel – enfant terrible – a díky paní Soně, přes kterou šel celý život výzkumné laboratoře, jsem dostával veškeré výstupy z programů, které se zde prováděly.

Jednoho dne ve Švédsku jako zajímavost publikovali zprávu o tom, že díky novému vynálezu termovizní kamery byla zaznamenána činnost jogínů, kteří např. dokázali změnit teplotu svého těla až o několik stupňů.  A právě tuto termovizní kameru, která byla první

 v Československu, získal  pan profesor Kahuda pro pokus, který byl vyvolán právě touto zprávou. Měl názor, že by se takto mohly měřit výjimečné schopnosti člověka.

Tak tam sedím u stolu a kolem mě jsou všichni slavní léčitelé tehdejší doby. Nebylo jich tenkrát moc – do desítky. Sedím vedle staršího pána a paní a mnoho o nich nevím. Kdo je Zezulka, naprosto netuším. A pak mi řeknou: „No, jsi tady, zkus to taky“. Tak jsem šel přes chodbu do knihovny, kde měli kameru, zvednul jsem ruce a… bylo to úsměvné, protože takhle samozřejmě nemůžete měřit žádné mimořádné schopnosti, ale byl to pokus. Jdu zpátky do místnosti, kde všichni sedí, otevřou se dveře a proti mně stojí menší pán. Než se stihneme vyhnout, tak se mě najednou zmocní něco jako „osudový okamžik“. Nevím, jak to popsat, po očním kontaktu vnímám cosi, co do té doby neznám – jakoby naplnění, projití, nevím, jak to říct... A on něco pronese, a já to bleskurychle zapomenu.

Asi za týden až čtrnáct dnů mi vzkazuje sekretářka Soňa: „Tomáši, představ si, pan Zezulka...“ (no, tak to víte...mladej, hloupej) - tak pan Zezulka říkal, jestli bys ho nenavštívil“. Tak jsem ho navštívil. A byl to šok, protože při první návštěvě jsem se dozvěděl, že mám „jakési nadání“, což jsem do té doby nevnímal. Také mi vysvětlil, proč bych měl změnit svůj život, že bych neměl kouřit, pít alkohol  a jíst maso a že bych měl dát slib, kdybych chtěl jít cestou dál jako jeho žák.  Slib, že nezneužiji...atd….  a tak se to začalo odvíjet.

Začal jsem k němu chodit, pravidelně 3x týdně, a on vždycky řekl: „Tak, co máte?“ A já jsem mu odpovídal, jako dnes odpovídám vám. Mluvili jsme o nejrůznějších tématech – a trvalo to mnoho let, a byla to vlastně příprava na všechno, co jsem později zažil. Geniální příprava, v té době jsem to samozřejmě netušil…

Je hluboký komunismus a šance, že bych mohl, z „kanálu“, ve kterém jsem se nacházel, vystrčit jen nos, byla nulová. Byla tu státní, vědecká i jiná ideologie a lidé jako já a Zezulka patřili kamsi na okraj, k lidem, kteří jsou vnímáni jako podivně znepokojující.

A přesto už tenkrát  jsem dostával to, co jsem potom později potřeboval, když jsem měl přece jenom větší možnost přijít k lidem, než měl můj učitel.

Ale i on, několikrát za svůj život, absolvoval dokonce i výzkumné úkoly v nemocnici. Že to potom dopadlo jinak, to je jiná věc, ale jeho výsledky jsou dodnes zapsány a můžete si je přečíst v knížce "Život přinašeče".

Pokud se týká dalších osudů, tak do roku 1992, kdy umírá, jsem měl možnost se s ním setkávat, což bylo nádherné. Někdy to nechal zcela na mně, někdy komentoval ex post a někdy, vzácně, mi dal i jakoby radu. Třeba jsem se ho zeptal, jestli mám vstoupit na pole komise a jestli vydávat knížky atd, jestli založit věci, které jsme později založili – to všechno bylo s jeho vědomím, souhlasem, a někdy dokonce i zpočátku, s doporučením. A někdy, až když se stalo, tak potom k tomu něco řekl, jindy naznačil.

Jeho učení bylo velmi volné. To znamená, že nikdy nepředepisoval, jak se mám chovat a co mám dělat, ale řád dávala nauka, filosofie Bytí - tak takhle to vznikalo. Šok, naprostý šok. Nikdy jsem netušil, nikdy bych si netroufnul – dnes dělám, co můžu….

Těším se, až jednou dozrají alespoň někteří lidé k tomu, aby mohli použít a pochopit, co že to vlastně ten Zezulka ve filosofii udělal. Většinou se lidé řídí tím, co se říká. Čili, o někom se vydá nějaké prohlášení, o někom se řekne, že je geniální umělec nebo vědec, a pak to všichni vědí. Tady je to velmi těžké, protože dodneška jen málo lidských duchů pochopilo, co že Zezulka udělal. A z tohoto postoje taky vzniká „egálismus“ - všecko jedno. Podle mého názoru jeho filosofická představa, výklad, poznání, realita posunula nás všechny, tedy lidský rod, o mnoho let dopředu. Jak chcete ale poznat něco, když máte sami něco – nesete jednu nůši na zádech a máte vážit nějakou jinou? To byste ji museli sundat a uchopit tu další. A to je největší problém. 

Jeho myšlenky zasahují do všech oborů, je to neuvěřitelné, protože mluví z „nejvyššího patra“. Proto taky tomu nikdo nerozumí, protože tam málokdo dohlédne. Jeho myšlenky zasahují nejenom do osudu, kosmologie – významně, naprosto zásadně do fyziky, také do chování hmoty, tedy do oborů jako je chemie a další, krystalografie. Než my se v současnosti dohodneme, jestli „možná“ a „snad“, tak on už dávno tam byl.

V jedné své vizi lezu na vysokou věž, byla ze dřeva a zvláštností bylo, že věž měla jenom malou škvírku. A tak se z věže dívám na mořský břeh a jsou tam vlny, písečné duny s prohlubněmi, a jsou tam lidé, oni spolu bojují a dělají jiné věci a já se na ně tou škvírkou dívám. A pak najednou něco cítím v zátylku, tak se otočím a zjistím, že za mnou stojí učitel, že se díváme vlastně oba. To je v podstatě to, o čem tady mluvím. Čili já tam nevylezl náhodou, že bych na to přišel, byl jsem tam doveden. Ta vize je samozřejmě symbolická.

A tou štěrbinou jsem vnímal dějiny lidského rodu, jak se odvíjejí, jak lidé tvoří to či ono.

A teď kontrast. Viděl jsem asi dvakrát 10 či 15 minut filmu, nevím, jak se jmenoval, ale byl o období tak 14 dní před vypuknutím 1. světové války a byly zde vlastně útržky myšlenek a jednání a diplomatických aktivit lidí, kteří těsně před zahájením války do toho měli co říct.

A to vám byla škola života. Jaké postoje a vlivy, jaké nedomyšlenosti – a hloupost tady vítězila, aby na konci ta jatka mohla vzniknout. Vážení velvyslanci, státníci, králové a jiní, v té chvíli osudové vytvářeli válku, tedy boj. Kdyby tam byl Zezulka, tak k tomu nedojde. Kdyby slyšeli Zezulku včas, což nešlo, protože se narodil až ve dvanáctém roce, tak by k té válce nedošlo. Jejich kultura byla kultura boje, kultura „kohoutkování“, nátlaku, vydírání, kultura síly. Ti mají 40 000 kulometů, ti mají jen 10, tak do toho jdeme. To je ta logika. Vždyť historie je pouze boj o životní prostor, nic jiného. Zezulka přišel možná proto, aby se tohle změnilo, aby lidé začali býti lidmi, aby se vzpamatovali a začali normálně žít. Vždyť to zaujímání, objímání a pobuřování nejrůznějších prostorů a dějů je z velké části podstatou i dnešní roviny děje. Díky Zezulkovi byste mohli pochopit, jak je to špatně, jak je to padlé.

Vy máte vždy možnost. Buďto souznít anebo bojovat. A teď jsou tu přechodové stavy. Proti vám je zuřivý vlčák, který byl zkažen svým pánem a chce vás zakousnout. A co vy s tím? Necháte se kousnout, nebo si tam dáte klec, aby vás kousnout nemohl? A bude to správně. A jak postupně toho vlčáka přivést k tomu, aby vás už kousnout nechtěl a aby se vás nebál?

Pro mě, a je to jen můj názor, je Zezulka něco jako zjevení. U nikoho jiného, a přečetl jsem toho kdysi dost, jsem nenašel jednotu, která vychází z tohoto světa až k vlastnímu tvoření, tedy tam – do „bodu nula“. Také při svých výkladech, když jsem k němu chodil, nebylo nikdy jinak a já si uvědomuji, a začnu vás tím také trápit, že v každém výkladu zmínil proces tvoření až do středu – do bodu zrodu, který je na špičce pyramidy, ke které přiléhá druhá pyramida – jedna je hmota, druhá duch. Nejde o to následovat nějakého velikána, duchovního mistra jako nezpochybnitelnou autoritu, ale jde o to použít, co ten velikán a mistr přináší – tím, že to oživíme. (Pokud to tam je.) Jak byste chtěli, aby to poznali ti, kdož ještě nedostoupili ve svých vnitřních filosofických úvahách a principech do tohoto stupně. To musíte prostě investovat, musíte jít, protože kdybyste to měli, tak to přece nemusíte dělat. Je to cesta do budoucnosti. Je to cesta, chcete-li, vzhůru – i když kde je dole a nahoře? A tito průvodci, jako je Zezulka, vám dávají obrovský dar, protože vy tou cestou projít musíte. To je vývoj života, jinak to nejde. A oni mohou způsobit, že úkoly, které zvládáte na cestě, jsou přece jenom o mnoho lehčí, i když nikdy nezmizí.

 

Co říct ještě k Zezulkovi – Přinašeč – co říci víc? Jediný z lidí, který není člověkem, který se neučí, neposlouchá, který něco nevytváří ve smyslu osobního, ale který je tím vším. To je ten rozdíl. Duchovědci naší roviny – máte v každé knížečce názor ten, názor jiný, ale všechno je vedené odsud – tam (ukázáno směrem zdola – nahoru). A pak „jeden jediný autor“ přichází odsud – sem (ukázáno směrem shora – dolů) a v tom je ten rozdíl.

Jeho práce neobsahuje dohady. Je to asi stejné, jako když se třeba budete nořit do roku 1700 a s dnešní znalostí středoškolské chemie budete vysvětlovat tehdejším žákům, jak fungují reakce, které pozorují ve svých baňkách. Vy nebudete říkat: “Možná, snad, kdyby…“ vy řeknete: “Je to tak, že tu jsou pacičky, které se spolu spojí a vytvářejí vazbu a vazba potom dává výsledek chemické reakci“ - ale není to dohad. Budete mít samozřejmě, další jiné dohady, hlubší, ale z pohledu roku 1700 a vašeho dnešního poznání to nebude tak docela dohad.

Tak je to i se Zezulkou. Všichni ti, kteří byli lidmi a něco učili – jsou lepší, horší, geniálnější, či méně, někdy dokonce velmi negativní – prezentují svůj osobní stav poznání, který dávají ostatním, což je cenné, ale ve vztahu k duchovnímu vzdělávání je to málo cenné, protože to musí přijít svrchu. Tedy Přinašeč je nejčistší zdroj. Duchovní mistři mají za úkol ochraňovat, rozvíjet a pak jsou ostatní kazatelé a další, kteří mají lidem přiblížit ještě víc. Jako jiný obor i duchovno má své struktury, normální řád.

Všechno, co je přežilé, co je špatné, musí zákonitě odumřít, musí skončit na hranici ohně, který to spálí. Ale ne v aktivitě agresivní, spíše jinak. Proč byste dělali něco, co je nesmyslné? Proč byste přijímali dogmata, která jsou nesmyslná, proč? Nemají přece smysl. Není pro ně důvod. Tak lidé jako je Zezulka – po velikém prověřování, alespoň z mé strany – přinášejí to nejcennější. A pokud se stanete žákem takového mistra, nebo ještě výše, tak v jisté fázi uděláte podivný krok – z velké části odstraníte pochyby, které nahradíte snahou následovat, ale ne jako tupý, nemyslící stroj, ale jako člověk, který pochopí, že má v rukou briliant a snaží se s ním pracovat. Vždy kontroluje – Zezulka by nikdy nechtěl, abyste byli nemyslící, Taky si všimněte, že na přednáškách pořád na začátku upozorňuji, že vy sami máte svoji svobodnou vůli. Mým cílem není, aby někdo z vás myslel jako Zezulka nebo jako já, ale mým cílem je ukázat toto myšlení, abyste ho mohli použít, pokud budete chtít.  Má vlastně pomoci na cestě, ze svého pohledu.

Lidská společnost je obšťastněna zkušeností mnoha negativních pokusů a omylů. To jste si jistě všimli. Tisíc a jednou jste někam šli a pak jste zjistili, že je to slepá ulice, tisíc a jednou vás chtěl někdo zneužít, využít k nějakému svému osobnímu cíli. Tisíc a jednou se ukázalo, že dobro je spíše zlem atd. A přesto ani po tisící a druhé nikdy nevíte, jestli ta dvojka není znakem něčeho jiného. A to musíte poznat vy sami. I já jsem se to snažil poznat, u Zezulky, a jak to vyšlo, vidíte – dnes jsem jeho pokračovatel, dnes svým způsobem nepracuji v pochybnosti, i když na počátku velmi. Nebylo více pochybujícího mladého muže, než jsem já. Já jsem skeptik a Tomáš přece – a Tomáš, už takový být musí... Mohl mi říkat, co chtěl, ale dokud jsem to nepřijal, tak ne. U některých žáků to bylo až do konce jejich života, to bylo pikantní. Oni ho vlastně vůbec nepřijali.  To bylo naprosto neuvěřitelné, nepochopili, koho mají před sebou. Byli zamilováni do své početní roviny. To máte tak, když 100x vyjde, že 1 a 1 jsou 2, tak 1 a 1 jsou pravděpodobně 2, pokud se na to nepodíváte relativistickým způsobem. Tedy, on mě přesvědčil. Tím, jak jsem byl ve svém šťourání neustále a neustále usvědčován v tom, jak se mýlím.

Zpočátku vidím jeho pacienty, jak tam chodí, sedí v čekárně, poslouchám je, vždycky jsem poslední. A tak tam chvíli sedím, když jsem přišel trochu dřív – a byl jsem trochu hloupý, měl jsem chodit ještě dřív, rozumíte?  A tak vidím výsledky a vidím filosofii a promýšlím ji, jdu „tou cestou“ a vidím, jak to nemá chybu, přátelé. Ono to opravdu nemá chybu – a že jsem vyzkoušel, co se dalo. Pak jsem se ho i ptal – chudák Zezulka – bylo období, kdy jsem se ho ptal, vlastně ještě pořád z pólu zjišťovatele: „Tak co učiteli, nelžeš mi?“ A pak to přešlo, protože nebylo proč. Pochopil jsem, že je to skutečně bytost, která mi chce z celého srdce pomoci, a nejenom mně – to na tom bylo krásné – která tady není, protože je tady nějaký úžasný žák, ale vnímá celek.

Dodnes mne obohacuje, dodnes vidím cestu, kterou ukázal, jako stále reálnější a hlubší - i potřebnější.

Ptáte se, jestli je možno působit z nevtěleného stavu do vtělených bytostí působením.

Dělá se to běžně. Je to zase záležitost osudu. Protože člověk, aby směl nebo bylo dovoleno mu pomoci, tak musí být samozřejmě v tom osudu příslušná věc mu umožněna. Když se šel Zezulka projít po ulici a třeba podíval se na člověka, který se kulhal o berli na druhé straně chodníku, tak na něj samozřejmě pomyslel. Ale ten člověk tam musel být - on se musel jít projít - a ty osudy se musely takto spojit. Jistěže myslel na všechny stejně, ale to zaostření, ten fokus toho příčinně položeného případu, ten byl jenom tady (ukázáno…). Takto to funguje obecně. A nevtělení zde působí velmi silně a řekl bych, že náš životní projev je možný z jisté části i jen díky tomu, že tyto světy jsou propojeny. Možná, že ani netušíte, kolikrát v životě vám bylo pomoženo, aniž jste to věděli. Nemusíte vůbec tušit, že jste nemocní, nebo jiné věci.

Já jsem vám tu kdysi uváděl příklad duchovních léčeb, které byly zažity. A nebýt toho, že měly naprosto reálný výsledek, tak vy si řeknete: “Dobře, to byla nějaká vize nebo sen nebo co to znamená“… ale pak zjistíte, že zdravotní stav se skutečně reálně změní v tom smyslu, který jste zažili v té vizi, nebo podobně, a že skutečně došlo k úpravě vašeho těla. No a to je ten důkaz. Jenom nepotřebujete vědět jak, nepotřebujete vědět kdo, ale ZDA.

V téhle chvíli jsme ve fázi života lidského rodu, který je krásný i smutný zároveň. Mnoho lidí trpí, přicházejí špatné zprávy, nemoci, těžké nemoci, je to doba velkého umírání, víte? Taková doba skoro nikdy nebyla v minulosti, zvláště těch víc než 12 000 let zpět. Tenkrát se neumíralo tolik na něco, ale přirozeně, spíše koncem života přišel odchod, ale tady je to složité. Když pomineme války, a potom různé jiné – jako dopravní nehody, to je velký důvod k umírání dneska, zranění, úrazy, přicházejí nemoci, ty taky jsou „úspěšné“. No, takže to je současnost.

Může na vás tedy působit kdokoliv, ať vtělený nebo nevtělený. Může jít kolem vás a nemusí říkat, že na vás působí, jen s tou výjimkou, že musí být tak vyspělý, aby nezasáhnul do vašeho osudu. A aby vám v rámci možností, které neřídí on, byla vyslaná podpora, která se zas ujme jen v míře, kterou daná situace dovolí. Někdy je to zásadní. Jindy jen poměrné. Někdy jindy třeba vůbec ne. A člověk o tom nemusí vůbec vědět, ani vy o tom nemusíte vědět, když na vás působí někdo nevtělený.

Někteří z vás mají citlivost, to znamená, že když se něco takového děje, tak to registrujete pocitem. Ten pocit má různé formy… to je vcelku jedno, protože jak je to napojeno na vaše centra čití není vůbec důležité. Takže odpověď zní – ano. Můžete tedy býti léčeni, aniž o tom víte. Znám ne málo ze svých přednáškových zkušeností, kdy se zjeví pomoc, která léčí v noci, třeba ve snu, a skutečně je to potom vidět na zdravotním stavu - je lepší. Jsou tu případy, kdy se to uděje za plného vědomí. I to je možné. Čili svět je mnohem pestřejší a složitější, než nám připadá, víte? Tedy aspoň dnes.

 

Jak nás učí ve škole - co že je ta realita, jak to je? A je mnohem krásnější než si myslíme. Včera přistála na mém stole knížka o stromech, jak spolu komunikují. Určitě jste ji už někdo četl. Tak jsem na ni zvědavý. Četl ji někdo z vás? Nikdo. No, to bude něco jako v Avatarovi – vzpomínáte? Ta „Aiva“ - že by to byla pravda? Kdoví. Všechno souvisí se vším. Takže nezbývá, než poděkovat Zezulkovi, že byl - nemusel, ale byl - a nezbývá než doufat, když už byl, tak aby byl.

Zezulkova filosofie ústy jeho žáka pokračovatele
logo_byti.png

Josef Zezulka