ODPOVĚDI
Vykládal jsem vám, že se nyní mění doba dostředivá na odstředivou. Znakem odstředivé doby je myšlení altruistické. Myšlení, které už není dostředivé, které neodděluje člověka tolik od Podstaty, naopak, které ho k ní přibližuje. Je to myšlení, které dává jiný směr. Zatímco dosud se zajímal člověk převážně sám o sebe, o člověka, o svou vlastní změnu, bude mít v budoucnu toto vyšší, dokonalejší učení charakteristickou známku tu, že se bude zajímat nejen o člověka, tedy sám o sebe, ale také o celé okolí, ostatní tvory, celou zákonitost, celý svět, o celý vesmír, o všechny vesmírné sféry, o onen kruh vesmírných sfér, o bezčasovost, bezrozměrnost, zkrátka o Podstatu i o projev Podstaty, o základ Tvůrčího díla. Tedy nejen o člověka. Přitom o něj se musí zajímat, protože je člověkem, ale zájem o něj bude doplňovat jen proto, aby získal rovnovážné myšlení.
Člověk musí pochopit druhé tvory a ztotožnit se s nimi. To se odehrává v jeho mentální, psychické oblasti. Chce-li člověk nastoupit nějakou aktivní cestu, musí si všímat nejprve této psychické podstaty. Tzn. přemýšlet a meditovat.
Tak nejprve, co je to přemýšlení? V přemýšlení nasazujeme pól „vím“. Poznáváme zákonitosti a v tomto poznání začneme přemýšlet. Sedneme si v klidu a budeme promýšlet situace. Budeme se vmýšlet do jiných tvorů. Staneme se ve své mysli kravičkou, prasátkem, husou, slepičkou, postupně mouchou, červem atd. Tak budeme více chápat je jako sami sebe, aby vědomí hodnoty života druhých tvorů bylo takové, jako je vědomí o hodnotě vlastního života. To je přemýšlení. To je vědění, a teď přijde ještě pasivní stav, který je charakteristický pro víru. Ač se to nezdá být k věření, je to pasivní stav, kdy z přemýšlení přejdeme do meditace, čili „in medias res“, kdy přejdeme do nepřemýšlení a jen se vžijeme a staneme se ať už druhým tvorem nebo problémem, který jsme dosud promýšleli. Budeme to prožívat.
Všimněme si, jak učí Zákon karmy. Učí tak, že dává silné prožitky. Nestačí jen vědomost o něčem, ale musí být vžití, sžití se s tím problémem.
Zákon karmy učí tak, že nechá člověka to, v čem je nedokonalý, prožít. Člověk udělá nějaký čin a udělá ho v takové kvalitě, v jaké sám je, jak myslí, jaký má postoj. Ten čin se odráží v druhém životě na něj a on ho prožívá, aniž by věděl proč. Prožívá ho bezprostředně. Prožívá ho buď jako svou osobní ránu nebo životní postrk, životní ponaučení, prostě prožívá ho.
Tak přejděme z onoho přemýšlení do prožitku. Tzn. jestli jsem dosud přemýšlel o tom třeba vrabci, psu, o kočce, promýšlel jsem, poznával jejich myšlení, uvolním se a stanu se na chvíli tím tvorem. Citem. Jestliže jsem přemýšlel o nějakých problémech života, o životních zákonech, třeba o vesmíru, vždyť jsme mluvili o mnoha věcech, jestliže jsem doposud o tom přemýšlel, zastavím své přemýšlení a budu prožívat. Vložím se do toho, stanu se tím problémem. To je velmi vydatné cvičení, protože zasahuje přímo kořen. Zasahuje tu nejvyšší složku, nejvyšší šarži veškerého života, tj. psychickou složku.
Když se mění psychická složka, mění se ve své formě i složka hmotná. Stává-li se potom člověk nadčlověkem, který je v budoucím čase, samozřejmě se jeho hmota, jeho tvar, jeho ústrojí bude měnit analogicky se změnou myšlení. Čili obráceně řečeno, je to opět přechod do vyšších forem než lidských. Je to jediná možná cesta.
Všimněte si duchovní cesty, která jde v Tvůrčím díle. Není jiná, nežli že se jednotka stává složitější a dokonalejší. Tvor se rodí do nejprimitivnějšího života, získává zkušenosti. Rodí se do svého zoologického druhu několikrát. Podle toho, jestli jsou to životy prvotní, nízké, rodí se jedenkrát, dvakrát, třikrát. Pokud jsou vyšší, rodí se vícekrát. Pokud jsou hodně vysoké, jako třeba už lidský život, rodí se mnohokrát. To všechno proto, že vlastnosti, které přijme jako člověk, musí ještě zušlechtit, sladit dohromady. To je duchovní cesta. Má dva oddíly, o kterých jsem teď mluvil – pasivní a aktivní.
Způsoby a prostředky mohou být různé, cesta je ale jen jedna: MĚNIT SEBE. Tzn. měnit sebe přirovnáním k celku. Rozšiřovat, jak jsem vám řekl, svoje vědomí na vše. Jiná cesta nikdy nebyla a nikdy nebude. Mohou být různé pomůcky, jako že v různých dobách byly, ale to jsou potom jen pomůcky, to není cesta. Nám jde o cestu. Jde nám o ni proto, protože jsme si už vysvětlili smysl života.
My zde nejsme jen proto, abychom šli duchovní cestou. Jsme zde proto, že jsme součástí Tvůrčího díla, buňkou celého tvůrčího dění a záleží na tom, aby ta buňka byla kvalitní, aby v Tvůrčím díle, které jednou každý pochopí jako „já jsem“, jako sebe, poněvadž vědomí se rozšiřuje do celku, tak aby v Tvůrčím díle bylo co možno nejméně nesrovnalostí a nevyrovnaností, kterým říkáme zlo.
Vyvedení z rovnováhy je vždy špatné, ať je na kteroukoli stranu. Na kladnou nebo na zápornou. My jsme v Tvůrčím díle tvůrčí složky a musíme se snažit, abychom byli tvůrčími složkami dobrými. To, že se teď cítíme v mnohosti, neznamená, že to tak je. Jestliže dnes já jakožto člověk (každé já) budu špatným a budu dělat zlo, tak ono se na mě obrací a já ho musím strávit. Ale mimo to v bezčasovosti, která má jednotlivé osudy, a ty mají svoje dimenze, nanáším něco, co není správné a co musím zase měnit nebo odpokutovat. Rozhodně, když tak tvořím, nejsem vědomým a nejsem vyrovnaným.
Kdyby tohle lidé pochopili, tak by si zbytečně nekomplikovali a nezatěžovali svoje osudy do budoucna. Nedivili by se, že je mají těžké. Věděli by proč.
Viděl jsem jednou posady s drůbeží. Snad je znáte. Jsou to drátěné klece, kam přijde kuřátko a žije tam až do své dospělosti, než ho zabijí. Snáší tam vejce a nezná nic jiného než stát na těch drátech. Je to hrozný život a já jsem si říkal, proč tolik zla ti lidé tvoří? A najednou jsem pochopil, že v těch klecích jsou vlastně bývalí lidé,´kteří toto dělali, a že tak dlouho bude toto zlo, dokud ho lidstvo nevymaže svým pochopením a svými činy. Musí tak být. Co člověk vytvořil, vytvořil pro sebe. Rozumíte mi?
Jestliže budu tvořit zlo, tvořím ho proti sobě. Když tohle lidé pochopí, pak bude na světě ráj. Potom bude to, co bylo slibováno, ale co si lidé sami kazí. To je smysl duchovní cesty vyplývající z poznání smyslu života.
Vždycky si uvědomte, že jste jenom buňkou jednoho těla a to tělo jste vy, jenom že se tak zatím necítíte. Vždycky si uvědomte: „JÁ JSEM VŠE, CO JEST.“ Není mnohost, to je klam. To je klam, který platí pro tuto dobu, pro čas, tedy průběh. Nakonec jsem ale jenom JÁ.
Všichni splýváme někde do jednoty. To je smysl života: Být dobrou buňkou. Smysl života je hlubší, ale zatím nám stačí tato etapa. Já jsem vám to do větší hloubky také už vykládal.
Komentáře